Všem svým čtenářům přeji krásný den. Přijměte mé pozvání toulat se řádky a nakouknout na náš letní tábor.
Dovolte, abych se představila. Jmenuji se Inka a už devět let se aktivně věnuji skautingu ve zdejším středisku Blanice Protivín. Stalo se již téměř tradicí, že si letní prázdniny zpestřujeme pořádáním dětského tábora a ani letos tomu nebylo jinak. Útočištěm našich letních radovánek se již po několikáté stala louka v Podkrčí u Mlýnského rybníka. Jako k chlebu patří sůl a k Moravě víno, tak k zábavě patří práce a jinak to bohužel nejde. Proto jsme předtáborové týdny jezdili na tábořiště do Podkrčí poctivě pomáhat. Jako první bylo třeba louku posekat, trávu usušit a odvézt. Nepřízeň počasí ovšem způsobila, že nám část naší práce zmoklo – jak nemilé. K dalším nepostradatelným pracem na tábořišti patřilo například vyčištění kuchyně sídlící v dřevěné maringotce, to aby nám Kandi, naše skvělá kuchařka, měla pro naše mlsné jazýčky kde vyvařovat. Další činnost na seznamu byla oprava rozpadlého sklípku na potraviny. Dále stavba velkého hlavního stanu (hangáru – provizorní jídelny a klubovny), tee – pee, umývárek a v neposlední řadě i stanů. A teď už je vše připraveno na příjezd táborníků.
Je pátek 22.7. 2011, prší. Vydatné deště způsobily, že se louka proměnila v menší bruzdaliště. Ale nic nám nezabránilo na tábor s očekáváním nastoupit. Letos se tábora zúčastnilo 15 dětí ve věku 6 – 16 let. Hlavní vedoucí byla Alena Pártlová – Ali, zdravotnice Alena Bodláková – Kaboš, kuchařka Martina Kandová – Kandi, servisák Pavel Kulha – Pája spolu s pomocnými silami Dlouhána, Míši Krumpáče a Francka. Většina účastníků byla naprostými nováčky a to vytvářelo to kouzlo. Hlavně díky tomu, byla první naše společná akce prohlídka tábora a okolí a seznámení s táborovým řádem a rozkazem dne i se všemi navzájem. K této příležitosti jsme využili hru Toaleťák. Její pravidla nejsou vůbec složitá. Každý z hráčů si utrhne tolik toaletního papíru, kolik potřebuje na „onom místě“ a každý jeho kousek, představuje jednu osobní informaci (jméno, zájmy, věk, škola…). Další hrou jsme si procvičili bystrost. Na každou stranu deky natažené do výšky se postaví jeden hráč. Po spadnutí deky na zem je jeho úkolem říct co nejrychleji jméno toho druhého. I tato hra sklidila u dětí velký úspěch. Pro lepší budoucí orientaci v okolním terénu, šli jsme se večer projít. Ukázali jsme si, kde je rybník Čejka, seník i hraniční kámen. A právě nedaleko od tohoto místa, mezi kameny ze zbouraného domu, našli jsme starý deník Bonifáce Půlpytlíka. Po bližším prozkoumání jsme zjistili, že Bonifác byl vynálezcem stroje času, pomocí kterého cestoval do minulosti. Nechme se překvapit, jak to bude dál. Sobata 23. 7., 7:00 budíček a všemi oblíbená rozcvička. Další body rozkazu dne jsou snídaně, mytí a úklid stanů, nástup ke vztyčení státní vlajky spojené se zpěvem junácké hymny a poté nástup do dopoledního zaměstnání. Z velmi atraktivního stavění latrín nás vyrušila píšťalka, která nás svým pískáním svolávala ke hře. Od vedoucích jsme obdrželi návod na sestrojení Bonifácova stroje času. Jeho rozluštění ovšem nebylo vůbec jednoduché. Papír byl léty již velmi poškozen. Na vybledlý inkoust nakonec zapůsobila guma, která papír vyčistila a umožnila nám návod si přečíst.Část stroje je již hotova, na nás je ho dodělat a zprovoznit. Jeho tělo vypadá jako domek, na každé straně jsou dvířka, uvnitř je plný ozubených kol, nesmí chybět časová linka a hodiny pro nastavení doby a času našeho výletu. Na čelní straně pláště jsou otvory na elementy, které Bonifác ukryl, protože se bál zneužití svého vynálezu. Naštěstí se nám je s pomocí šifry povedlo nalézt. Aby stroj správně fungoval, museli jsme jej ještě pestrobarevně vyzdobit. Celý je pomalován a ozdoben krepovým papírem. Neskutečná nádhera… Teď ještě aby se nám ho podařilo zprovoznit.
Díky našemu vědci Pájovi a jeho dvěma šíleně moc složitě jmenujícími se součástkám se nám povedlo stroj nabudit k životu. Všichni jsme se přenesli do pravěku, do doby asi 15 tisíc let před naším letopočtem. Zde jsme se setkali s pravěkou ženou, která nás svou primitivní řečí a posunky varovala před blížícím se nebezpečím. Mamuti jdou!!! Naším prvním úkolem bylo postavit si před těmito obry skrýš. Každý zvolil vlastní taktiku – někdo si pomohl ručníky a pláštěnkami, jiní si vystačili s přírodním materiálem. Šlo nám to jak po másle a i jako nůž měkkým máslem projel srp ukazováčkem mé levé ruky. Pro dobrotu na žebrotu, říkám si teď sama sobě a koutky mi povyskočily vzhůru. V závěru jsou z toho 4 stehy. Jako překvapení večera se pořádalo kino. Rize k tématu se promítal československý film Cesta do pravěku. Bohužel nám ale v polovině došla šťáva k dataprojektoru a tak to máme jako seriál – na pokračování.
Nedělní dopoledne nám zpestřila návštěva koní ze stájí Šárka v Protivíně. Všem se to moc líbilo. Měli jsme tu možnost pokochat se pár skoky přes improvizované překážky a drezurovým vystoupením Zuzky, která se v této disciplíně probojovala až do celorepublikového kola, držme jí palce. Pomocí stroje času jsme odcestovali do dob kupce Sáma, přesně do roku 625. Právě se konala hostina ku příležitosti svátku Santovíta. I my jsme byli požádáni o přiložení ruky k dílu. V další bodované hře vystoupil na povrch náš kuchařský um. Úkolem bylo toto: uvařit čaj z bylin, nasbírat hrnek lesních plodů a upéci moučného hada. Všichni jsme se tohoto úkolu chopili a vrhli se do něj s plným nasazením i když nám počasí moc nepřálo. K celkovému výsledku patřil i vzhled a úklid ohniště, nebo způsob uchopení kotlíku. Gratulace patří skupině Facebookářů, kteří tuto zkoušku zvládli nejlépe. Po vrácení se zpět do současnosti jsme se ze zdravotnicí Kaboškou naučili něco z příručky Červeného kříže a dokoukali dobrodružný film. Dobrou noc.
„Pozor, pozor! Zlí Germáni útočí!“ Je pondělí a my jsme se stali návštěvníky období stěhování národů, něco okolo roku 470. Poučili jsme se, kdo to byli Germáni a Sasové a na vlastní kůži jsme měli možnost vyzkoušet si, jak těžká a nepříjemná věc bylo kočování. Bylo klasické táborové odpoledne. Z píšťalky se ozvalo morzeovkové „S“ v podobě tří krátkých hvizdů, tří teček. Jestli se ptáte proč zrovna „S“, je to jako stroj času. To znamená všeho nechat, zvednout se od rozdělané činnosti a co nejrychleji se přemístit na náměstíčko a seřadit se podle skupin. A i to se počítá! Po rozluštění zprávy, což pomocí šifrovací tabulky nebylo vůbec složité, jsme měli následovat barevné fáborky, které nás zavedly na parket nad Těšínov. Tam jsme se sice se zprávou trochu zapotili, ale i přes to si můžeme gratulovat k vítězství v dnešní hře. Dalším úkolem bylo sbalit se podle seznamu ukrytého v řádkách zprávy a odejít z tábora. Práci nám ovšem ještě zkomplikovali Germáni, kteří vnikli do našeho tábora a přeházeli nám věci ze stanu do stanu. Trpím, když se mám sbalit na víkend. Kočovat celý život bych opravdu nechtěla…
Úterý patřilo rozkvětu Prahy. Postavil se Karlův most, v té době nazývaný kamenný, Karlova universita i Chrám sv. Víta. Stroj času nás sice odnesl do této doby, ale někam na venkov, to proto, že ve stověžaté Praze probíhal krutý mor. Jako první nás přivítala jakási selka “ a abysme prej byli taky něco platný“ zaměstnala nás. Stala se z nás rodina a každý člen měl v jednom ročním období svou práci. Každých 5minut pro nás bylo jedním ročním obdobím. Během hodiny jsme prožili 3 roky života. vyzkoušeli jsme si práci na poli,draní peří, šití bot nebo krmení krávy. Vše bylo velmi zajímavě a vtipně zpracované. To co jsme vypěstovali nebo vyrobili se každé jaro prodávalo na trhu. Nejpracovitější byli Sparťané a vyhráli s velkým náskokem.
Jedno z táborových odpolední patřilo oblíbené činnosti a to batikování triček. Používali jsme techniku s provázkem nebo spínaní kolíčky. Každé tričko je jedinečné a originální.
Jednou v noci, už si přesně nevzpomínám kdy, vycítil stroj času, že teď je asi ten správný čas na toulky minulostí. Z dálky je slyšet radostný smích a křik lidí. Jsme na Velké Moravě a právě přicházejí věrozvěsti Konstantin a Metoděj. Byl to úžasný okamžik.
Středa patřila husitům a nás čekal výlet -JUPÍÍ! Vlakem jsme dodrncali do Ražic a odtud pěšky až do Sudoměře k soše Jana Žižky. Nožičkám nikoho z nás se ovšem moc šlapat nechtělo a tak cesta ubíhala pomalu. Po trase jsme měli možnost shlédnout kroužkování malých ptáků na břehu rybníka Řežabince. U pomníku se strhla velká bitva mezi husity a městskými pány od Písku a Strakonic. Smysl hry spočíval v krádeži vlajky druhému týmu. Všichni jsme bojovali statečně, ale husité byli přece jenom lepší. Velmi se nám hodilo pozvání na oběd od Pájovy maminky na chalupu do Štětic. Připravila pro nás úžasný guláš. Ve stínu hrušek jsme nabrali síly na cestu do Ražic a zpět domů do Podkrčí.
Na čtvrtek jsme si Z Bonifácova deníku vybrali výlet do Řecka do roku 64 AD. Právě se konaly olympijské hry. Ohromilo nás setkání s bohyní Athénou i zapalování olympijského ohně. Samy jsme si vyzkoušeli i některé disciplíny. První byli Koně. Koně tvořili čtyři slepí hráči a pátý vidící byl jezdec. Ten se pohyboval mimo hřiště a navigoval koně, který se snažil lapit Athénu mlčky se pohybující po hřišti. Další byla střelba z luku, nebo běh v plné zbroji přes překážky. Poslední úkol byl hromadný běh. Vyběhl první, zaběhl určitou trasu, nabral druhého a běželi spolu. Poté nabrali třetího a až do konce.
Čtvrteční rukodělky byly ve znamení jehly s nití, spousty barevných látek a i nějakého toho popíchaného prstu. Vyráběli jsme látkové kytičky. Nejprve bylo nutné připravit si materiál: šest látkových koleček, jehlu, nit, kousek kartonu a menší kolečko na střed kytičky. Každé z větších koleček přehneme na půl a na obloukové straně navlečeme na nit. Tím nám vznikne šest okvětních lístků. Úměrně k jejich velikosti vystřihneme z kartonu kolečko, to obalíme látkou a všijeme do středu kytičky. Nic těžkého. Na tašce nebo batohu vypadají velmi elegantně.
Asi tak dvě odpoledne jsme se věnovali, střídavě po skupinách, výuce jízdy na lodích, šifrám a skautské metodice, kterou jsem poté přednášela i já. Ke skautingu toho patří spousta a říct si i jen to nejhlavnější byla „fuška“.
Dnes nás čekala ještě jedna zkouška. Co by to bylo za tábor bez bobříka odvahy? Cesta vedla ven z tábora a poté směrem na seník.
Poslední táborový den patří již tradičně celodenní hře. Pro velkou účast dětí s nízkým věkovým průměrem se pro letošní rok udělala vyjímka a hra byla přejmenována na půldenní. Vycházeli jsme asi v 10 hodin směr mlýn. Už zde se dostavil menší problém s šifrováním. Další zastávka byla u Starého rybníka, odkud nás zpráva posílala dál okolo rybníka Nového až k hraničnímu kameni nad Rabyní. Zde jsme se s luštěním zapotili asi nejvíce. Na papíře byla pouze hromada písmen, která naprosto nedávala smysl. Že to bude posunutá abeceda nás napadlo hned na začátku, ale na klíč ne a ne přijít. Ale nač stahovat kalhoty… I tu zprávu jsme rozluštili a spolu s družinou Sparťanů jsme pokračovali dále k Němečkově chatě, kolem seníku na parket k Těšínovu a do tábora. Po tom, co jsme všichni více či méně úspěšně dorazili do tábora a nabrali síly, pustili jsme se do vyrábění vzpomínkových destiček. Každý si svou sádrovou destičku mohl jakkoliv pomalovat a hřebíkem si do ní vyrýt nápis nebo obrázek připomínající mu letošní tábor. Smráká se, je večer. Nezbývá nám nic jiného, než vyhodnotit celotáborvou hru. Každý s očekáváním přešlapuje a za zády si tajně drží palce. Na prvním místě se opravdu zaslouženě umístila skupina Saprťanů s 30 body, na druhém s body 29 Facebookáři a na třetím my Inkové s body 26. Upřímně všem gratuluji. Bojovali jsme statečně a s plným nasazením! Každý se odnesl cenu a nějakou tu sladkost.
Sobota je smutná a pochmurná. Vše bylo naposled. Poslední noc, poslední snídaně, poslední vztyčení vlajky a náš úchvatný zpěv… Co se postavilo, se zase musí zbourat a uklidit. Tímto bych jménem našeho střediska chtěla poděkoval všem, kdo přiložili ruku k dílu.
Na tento tábor budu vzpomínat hlavně proto, že jsem se poprvé stala rádkyní družiny a vyzkoušela si, že se mnou to také jistě nebylo jednoduché. Děkuji všem vedoucím za organizaci, píli a trpělivost při vedení tábora a doufám, že jim to vydrží i do dalších let.
Inka Zuzaňáková
